Když o tom tak uvažuji, tak by se pan Halík v pohádce Hrátky s čertem hodil vlastně mnohem víc, než na roli Belzebuba, na poustevníka otce Školastika. Symbolu zvrácené morálky, nenaplněných ambicí a koncentrované zloby. S jediným rozdílem, pokud si dobře pamatuji, otec Školastik se v závěru pohádky poučil ze svých chyb a napravil, což se u pana Halíka očekávat nedá.
Jeho středeční rozhovor s Barborou Tachecí přetéká záští k osobě pana prezidenta Václava Kaluse. Ale je vlastně nakonec jedno, k jaké osobě je ta zášť směřována. Podstatou je, že to je nenávist. A smutným paradoxem rozhovoru je, že vypovídá především o samotném panu Halíkovi. Nemohu si pomoci, ale věřící a ještě navíc kněz, naplněný takovou nevraživostí, je pro mne jako lední medvěd na poušti.
Desáté přikázání říká: „Nebudeš dychtit po ženě svého bližního ani po jeho otroku nebo po jeho otrokyni ani po jeho býku ani po jeho oslu, vůbec po ničem, co patří tvému bližnímu.“ A myslím, že pan Halík i Bůh velmi dobře ví, že v případě osob Václava Klause a monsignora Dominika Duka pan Halík desáté přikázání porušuje dnes a denně. Dychtí po jejich rolích, po jejich postavení, po jejich uznání i po „fanynkách“ Václava Klause, jak sám trefně poznamenal ve zmíněném rozhovoru.
Neumím si představit lépe vystihující slova, než právě ve zmíněné pohádce mudrování Školastika: „Já jsme na světě šedesát let a ještě jsem neškobrt a proto mne jistě čeká mnoho slastí nebes. Z té lidské sebranky mě na nikom nezáleží. Co je mi do světa, ať se každý postará sám o sebe. Ať se oddělí zrno od plev. Já například jsem zrno….“
