Na jedné straně probíhá urputný zápas o náměstka ministerstva školství Bátoru, proti jehož nominaci se semkl celý šik „spravedlivě rozpálených“ intelektuálů a na druhé straně bez jakéhokoli povšimnutí si vládní NERV uspořádal propagační tiskovou konferenci (seminář) na téma současných neduhů českého školství, při které se snad musí i „levo-středovému“ voliči ježit vlasy na hlavě. A to připomínám, že „Bátora ve školství“ je pravicovou vládou důrazně odmítnut, ale „NERVní školský příspěvek“ naopak toutéž radostně vítán!
NERV (Národní ekonomická rada vlády) představil tento týden, za účasti snad všech českých médií, svá doporučení vládě ke zlepšení v oblasti vzdělávání. Podle těchto expertů patří k jednomu z klíčových neduhů našeho školství fakt, že mladší předškolní děti jsou izolované doma s matkami a chybí jim tak podnětné společenství vrstevníků, a tím i nutné sociální dovednosti. Alena Králíková z České společnosti pro rozvoj lidských zdrojů k tomu ještě dodává: "Český stát ženy uvrtá na dva nebo na tři roky na rodičovskou dovolenou, ale nenabízí jim žádné řešení v podobě jeslí nebo školek.“ Ekonomičtí odborníci tedy vládě radí, aby investovala hlavně do vzdělávání dětí předškolního věku. Podle nich by měl stát podpořit skloubení rodičovství s pracovní kariérou a zajistit místa ve školkách pro děti mladší tří let… vše brilantně shrnuje ekonom a člen Národní ekonomické rady vlády Daniel Münich.
Velmi jemně řečeno, za podobná doporučení by se nemusel stydět ani guru komunistického vzdělávacího systému Anton Semjonovič Makarenko. Snad ani nemohu uvěřit, že je někdo dnes, po dvaceti letech od pádu komunismu, schopen takového typu uvažování. A už vůbec nechápu, že tato doporučení přicházejí od expertů radících pravicové vládě. Doposud jsem se totiž domnívala, že jednou z neochvějných konzervativních hodnot je rodina. Jsem maminka dvou a půl-leté holčičky a kategoricky odmítám vidění světa, kde je „chudák žena“ uvrtána s dítětem doma, nemůže se věnovat své pracovní seberealizaci a odnáší to jen ta nebohá ratolest, které by bylo lépe ve školním zařízení, které díky erudovaným sociálním inženýrům produkuje pouze takové jedince, kteří plně odpovídají požadavkům společnosti na optimálně vzdělané osoby. Ostatně, naše maminky právě díky Makarenkovi a jim podobným, měly to štěstí se věnovat svým pracovním povinnostem kolektivně a radostně již od několika málo měsíců po našem narození.
Jsem v šoku, že jsem si nepřečetla jedinou odbornou polemiku s jejich neskutečně povrchními až laickými analýzami příčin stavu našeho školství. Nerozumím jejich plochým srovnáváním se vzdělávacími systémy v Korei či Finsku. Zírám, že ti, kteří se nazývají ekonomickými experty, sdělí bohorovně vládě, že má navýšit počet jeslí, školek a rozšířit výuku angličtiny a zároveň pláčou nad úděsným stavem finanční gramotnosti našich dětí. Musím jim já, maminka, připomínat, že jejich prázdná doporučení taky stojí nemalé finanční prostředky daňových poplatníků?
Z mé zkušenosti v životě vypovídají o našich postojích mnohem víc činy než slova. A nejinak je tomu i v této kauze. Pokrytectví médií a intelektuálů je v kauze „Bátory“ zcela očividné. Mnohem upřímnější by bylo si přiznat, že jimi utvářený „ďábelský“ obraz Bátory a zároveň nulová reakce na zveřejněné nápady NERVu vyvěrá z jejich hlubokého přesvědčení o nutnosti harmonického multikulturního uspořádání světa, spravedlivě rovnostářské společnosti a osvíceně regulovaném trhu. Jsem přesvědčena, že ve školství nám chybí Bátorové a jejich konzervativní pohled na svět, protože NERVů máme evidentně hodně.
PS: Silně pochybuji, že za rozhořčením se nad Bátorovou Národní stranickou epizodou je ve skutečnosti „obrana evropských demokratických hodnot“, protože to by se stejně rozhořčený intelektuální šik musel zabývat například nominací na evropského komisaře Štefana Fuleho. Ten za sebou rozhodně neměl jen „krátkou epizodu“, ale několikaletou aktivní kariéru v prokazatelně zločinecké organizaci – od roku 1980 byl členem KSČ, vystudoval Institut mezinárodních vztahů v Moskvě a do roku 1990 působil na Ministerstvu zahraničních věcí ČSSR. A ejhle, hledala jsem v tisku z roku 2009 reakce médií na jeho nominaci a vězte, že členství v KSČ bylo jen okrajově zmíněno. Většinou se jednalo o pochvalné traktáty o jeho celoživotních diplomatických zkušenostech…
