Článek v britském magazínu The Economist o „partě trapných politiků z Východní Evropy“ je příkladem textu, kdy se autor nechá natolik unést svojí myšlenkou, že nechtěně hodí na papír i to, co si opravdu myslí. A tak si můžeme přečíst, že „Východoevropané mohou být možná otravní a hluční vidláci, ale že v moderní Evropě jsou nezbytní".
Jsem přesvědčena, že zmíněný článek je jen nenápadným počátkem, kdy z evropských tváří začnou padat masky korektnosti a vyplynou na povrch skutečné a staletí přetrvávající evropské předsudky a kulturní a společenské rozdíly. Evropští sociální inženýři se je snažili uměle potlačit a to se nevyplácí. Čím více se bude snižovat životní úroveň Evropanů, tím rychleji se budou hledat viníci.
Pokud se vrátím k prvnímu citátu o „nezbytnosti iritujících Východoevropanů v Evropě“ jsem překvapena, že něco tak „fašizujícího“ v respektovaném ekonomickém týdeníku vůbec může projít bez jediného ostrého komentáře. Nějak si neumím představit, že by ve stejném médiu vznikl článek na téma, že „černoši jsou hloupí, líní a neschopní, ale v moderní Anglii jsou bohužel nezbytní“. Celý týden se naše média detailně zabývají rozpitváváním kauzy průvodu gayů po Praze a společnou protestní nótou velvyslanců, ale opravdu zásadní témata jim unikají. Mě osobně tedy ze slovních spojení „…v moderní Evropě jsou nezbytní“ běhá mráz po zádech. Z těchto opovržlivých slov autora se dá snadno odvozovat, že za jistých podmínek nezbytnost může taky pominout, a že se s lehkostí intelektuála nominuje do role toho, kdo rozhoduje o tom, kdo bude či nebude v Evropě. V souvislosti s ne dávnými historickými reminiscencemi (například Mnichov 1938) je toto vyjádření minimálně nevzdělané. A to pomíjím zcela fakt, že Evropa je kontinent, kam územně patříme již tisíce let (na rozdíl například od Anglie).
V pohrdlivých a přezíravých citacích z článku se dá pokračovat: "Chudé země, které potřebují investice a náklonnost od bohatších států, by měly vylepšovat svůj image a vyhýbat se půtkám.“ Opět povýšenecká perla z úst autora ze „staré“ Evropy, z jejíhož středu dnes už minimálně pět států balancuje na pokraji státního bankrotu (na rozdíl od středoevropských zemí).
Jistě se najde řada oponentů, která mi bude vyčítat, že z názoru jednoho pisálka středolevého magazínu vytvářím příliš zobecňující tvrzení. Ale pokud takoví budou, nesouhlasím s nimi. Jsem hluboce přesvědčena, že o nastupujících tendencích ve společnosti vždy vypovídají zdánlivě banální, nevýznamné a triviální indicie. A zmíněný článek k takovým určitě patří.
Plné znění článku v The Economist naleznete zde: http://www.economist.com/node/21525919
